Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nic na tom světě se nemá brát příliš vážně. Dokonce ani death metal ne. Ano, vidím zdvižené (pečlivě zastřižené) obočí našeho dočasně stávkujícího DM grófa Reapera, ale je to přesně tak. A jako empirický důkaz můžeme podávat debut severokarolínské úderky UNDRASK, která se po dvou bezejmenných EP rozhoupala k vysoustružení regulérní desky. Podle obalu by jeden tipoval heavy speed beroucí si na paškál Strážce galaxie, ale Američané mají jiný apetit.
A tím výjimečně nenarážím na tělesnou konstituci frontmana Stevea Wynna. I když u ní vlastně můžeme začít. Tenhle chrčící lidský donut má v sobě kouzlo lidí, kteří nejsou tlustí, ale krásně kulatí. Z jeho projevu, který rozhodně není v intencích žánru nějak výjimečný, srší nápadná uvolněnost a bezprostřednost, charakteristická pro projev celé téhle smečky, kterou baví pivo, zombie horor, fantasy, sci-fi… a samozřejmě death metal.
Přesněji řečeno (ano, jsem si vědom neklidného podupávání kolegy Reapera, který čeká na příležitost, aby mohl opustit sál a zdolat další pětitisícovku) melodický death metal severského střihu. Máte rádi pohanské vibrace AMON AMARTH, ale trochu vás štve jejich heroická stylizace a sebevykrádání? Taky se vám stýská po dobách, kdy IN FLAMES byli ještě zábavnou kapelou, u níž si death metalová drsnost podávala kliku s vytříbenou melodikou? Dejte si tracky jako „Primal Revelation“ či „Faceless Eyes“ a přivoňte tu povědomou vůni destilační „Colony“. UNDRASK mají podobně vášnivou zálibou v kloubení tvrdých laufů a neustále prozpěvující melodické kytary, které jako by nikdy nevyschla inspirace.
I když kostry skladeb na „Battle Through Time“ jsou zčásti velmi přímočaré, kytarové Darryl Dewitt / Erik Collier si se svými party vyhrají do sytosti. Nechybí heavy metalové dvojhlasy, ostře sekané deathové riffy, zábavné konflikty mezi rozzuřeným hoblování a melodickým kouzlením. UNDRASK mohou na první poslech působit jako generická záležitost, nad kterou pokrčíte rameny zařadíte do narvané kartotéky „dobře zahrané, stokrát slyšené“. Jenže pak zjistíte, že to chcete slyšet po sto první, po sto druhé a záhy už kvartet z Greensboro drží pevné místo v playlistu. Hladký drive, který tenhle kotouč nabírá s každým poslechem, je prostě návykový.
Kapela totiž ovládá přesně ten typ promyšleného „mám-na-salámismu“, který odděluje kapely zábavné od kapel zábavovkových. UNDRASK hrají podle známých not, ale hrají s ozbrojující upřímností a kompoziční i řemeslnou zručností, která zdaleka přesahuje čiré fanouškovství. Navíc v závěru alba se projevuje i jejich ambicióznější „já“. Taková „Final Right“ sotva urazí fanoušky seriózního technického death metalu. V její ostře sekané a proměnlivé matérii vynikne vedle živelného Wynnova vokálu i precizní basová práce Aarona Schimmela, který celé desce dodává hutnou soudržnost.
UNDRASK ovládají svoje smrtící řemeslo s jistotou. Pokud hledáte žánrovou obdobu heavy metalových bavičů GLORYHAMMER, neváhejte ani chvíli, naládujte laserový kanón a vzhůru na cestu časem!
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.